Cyklista Petr Kelemen: Švýcarská přesnost v pelotonu i na zápěstí

Kdo je Petr Kelemen mimo svět cyklistiky?

Asi bych se charakterizoval jako hodně vtipný borec. Takový člověk do party. Odmala jsem hrál fotbal a ať už ve škole, nebo v týmu, vždycky jsem byl ten, kdo šířil dobrou energii, pohodový vibe, humor a srandu. Myslím si, že se se mnou člověk v životě úplně nenudí.

Pamatuješ si svoje první pořádné hodinky? Jaký příběh se k nim váže?

Odmala jsme doma hodinky řešili hlavně díky taťkovi a bráchovi, občas jsem jim je na tajňačku „kradl”. Nedávno jsem dokonce našel sbírku svých hodinek z dětství. Úplně první byly nějaké Festiny s gumovým páskem, potom přišly ruské Vostoky a později Primky Dakar edice, které jsem dostal asi k osmnáctinám. Taťka hodně jezdí na motorce, takže jsem dostal i sportovnější modely, třeba Tissot T-Race. První luxusní hodinky jsem měl až ve chvíli, kdy jsem začal profesionálně jezdit za Tudor tým. Ze začátku jsem si říkal, že bych drahé hodinky asi nechtěl odřít, ale pak jsem si pořídil „Reverse Pandy“ a týmovou edici Pelagos FXD Chrono Cycling a začal jsem je nosit častěji. Později jsem si objednal model Pelagos a momentálně čekám na Black Bay 54 Lagoon. K tomu jsem navíc zapsaný na Black Bay Chrono „Flamingo” a Rolex Datejust „Wimbledon”.

Jak se u tebe protíná svět hodinek a cyklistiky? Vidíš mezi nimi nějaké paralely?

Určitě v preciznosti a detailech. U našeho týmu je všechno postavené na kvalitě. Švýcarský tým, švýcarská přesnost, důraz na každý detail. Když přijedete na závody a vidíte autobusy, servis nebo zázemí, všechno musí být perfektní. Nikde není nepořádek, všechno funguje přesně tak, jak má. A stejně to vnímám i u hodinek. Když máte kvalitní hodinky, víte, že máte něco poctivého, precizního a propracovaného do detailu. Navíc se v tom člověk prostě cítí dobře.

Co tě na hodinkách fascinuje nejvíc – technika, design, příběhy značek nebo něco jiného?

Asi celkově design a detail. Každé hodinky jsou si vlastně podobné, ale zároveň úplně jiné. Když vedle sebe dáte Rolex, Omegy nebo Tudor, laik možná řekne, že vypadají stejně. Ale když se na ně člověk podívá pořádně, vidí úplně jiné proporce, zpracování, charakter a detaily. To mě na tom baví nejvíc.

Máš ve sbírce kus, ke kterému máš nejsilnější vztah? Existuje ještě nějaký další vysněný?

Nejradši mám svoje Tudor Black Bay „Reverse Pandy“. To jsou hodinky, po kterých sáhnu úplně automaticky. Hodí se ke všemu a nosím je prakticky pořád, úplně jsem si je zamiloval. Ze začátku jsem si dával hrozný pozor, aby se nepoškrábaly, ale pak přijde první škrábanec a člověk se trochu uklidní. Stejně ho to ale vždycky zamrzí. Vysněné hodinky se mi postupně mění. V cyklistice to mám stejně – člověk si splní jeden cíl a chce další. Teď čekám na Rolex a hodně mě baví i modely Richard Mille, protože jsou úplně jiné než klasické hodinky a nosí je například Pogačar nebo Van der Poel. Ale nesmí se toho člověk přejíst. 

Jak bys popsal svůj osobní styl? Jakou roli v něm hrajou hodinky?

Mám rád věci, které mají charakter. Ať už auta, nebo hodinky. Nemám je vyloženě na měření času. FXD Cycling mám spíše na týmové prezentace nebo i do posilovny díky jejich lehkosti, kdežto Reverse Pandy, to jsou mí pracanti na každý den, ty nosím opravdu všude. Líbí se mi, jak je člověk na té ruce cítí, i když ze začátku to byl nezvyk. Hodně mě baví také auta. Pořídil jsem si Mercedes-AMG A35, i když původně jsem chtěl A45. Teď mám vyhlídlý Lotus Emira, ale nevím, jestli mi to doma projde. Miluju řízení, rychlost a ten adrenalin. Máme to v rodině – táta jezdí na Ducati, takže k tomu mám blízko odmala. Kromě toho mě hodně baví i PlayStation.

Co tě aktuálně v životě nejvíc baví a naplňuje?

Dřív jsem zastával pravidlo, že se nesmím z cyklistiky zbláznit. Chtěl jsem ji pořád brát hlavně jako koníček a zábavu, kterou jsem měl odmala. Poslední dva roky mi ale změnily pohled. Na konci srpna 2024 jsem měl těžký pád, kdy jsem spadl do škarpy. Helma se při pádu posunula a dva další závodníci mi dopadli přímo na zátylek. Šest měsíců jsem nenosil závodní číslo a čtyři měsíce jsem nebyl schopný pořádně trénovat. Dalo mi to úplně jiný pohled nejen na cyklistiku, ale i na život. Najednou přišla otázka, jestli ještě někdy vůbec budu stát na startovní čáře. Každý závod a každý trénink, který můžu absolvovat, si dnes snažím mnohem víc užívat a zároveň si uvědomuju, že to může být kdykoliv naposledy. I když se snažím do tréninku dávat úplně všechno, návrat formy prostě trvá déle. Věřím ale, že když má člověk kolem sebe dobrý tým a správně nastavenou hlavu, tak se to vrátí. 

Ve sportu rozhodují sekundy i setiny. Vzpomeneš si na moment, kdy pro tebe měla každá vteřina skutečnou váhu?

Určitě. Ve sportu jsou někdy vteřiny úplně všechno. Na mistrovství republiky v časovce v roce 2023 mi utekl titul o čtyři vteřiny na padesáti kilometrech. Člověk si pak uvědomí, jak strašně moc může jedna malá chyba nebo moment změnit výsledek. Zároveň mě to ale naučilo i většímu nadhledu. Zpětně si člověk uvědomí, koho porazil, co dokázal a že některé věci mají větší hodnotu než samotná medaile. Ale možná ještě silnější byl samotný pád a návrat po zranění. Tam si člověk uvědomí, že každá vteřina může změnit úplně všechno.

Kdy sis poprvé uvědomil skutečnou hodnotu času?

Asi až postupně s věkem. Když je člověk mladý, řeší úplné blbosti a vůbec nepřemýšlí nad tím, jak rychle čas utíká. Hodně mi to ukázala cyklistika. Vidíte pády, nehody a lidi, kteří při tréninku nebo závodech přijdou o život, za minulý rok několik jezdců. Pak si člověk začne uvědomovat, jak je všechno křehké a jestli je potřeba se pořád za něčím hnát. Teď jsem čtyři měsíce nebyl doma, a právě když jsem byl tehdy několik měsíců doma po zranění, začal jsem si mnohem víc vážit času s rodinou. Člověk nad tím začne přemýšlet úplně jinak, protože si uvědomí, že všechno strašně rychle utíká a stát se může cokoliv.

Proč právě cyklistika? Co tě k ní přivedlo a co tě u ní udrželo?

Brácha začínal na BMX a dráze a já šel vlastně stejnou cestou, jen vždycky o rok později. Profesionálně jsem cyklistiku začal řešit kolem osmnácti let, kdy mi došlo, že by se tím člověk mohl jednou živit. Odmala jsem to ale bral trochu jinak než brácha. On byl hodně soutěživý a táta na něj byl přísnější, zato já jsem to měl víc o zábavě. Potřeboval jsem jiný typ motivace. Když jsem něco vyhrál, dostal jsem třeba králíka nebo jiné zvíře. V juniorech mi pak začalo docházet, že bych jednou mohl závodit na velké úrovni a ve světě, a začal jsem víc trénovat. Například jednou během Covidu jsem jel ze Šumavy do Prahy a zpátky, nějakých 300 km. Nejdelší závod jsem jel z Milána do San Rema, asi 310 km. Za rok najedu na kole kolem 30 tisíc kilometrů! Zároveň mě ale mrzí, že kvůli sportu člověk přijde o část normálního života. Přijdete o spolužáky, kolektiv a klasický studentský život. Na druhou stranu vám cyklistika dá kontakty a zážitky, které byste jinak nikdy nezažili. Takhle jsem se setkal s lidmi, se kterými bych se v životě nesetkal, ať už to byl CEO Rolexu, nebo Tudoru.

Co tě dnes žene kupředu a inspiruje mimo sport?

Motivace být každý den lepší. Když se něco nepovede, dokážu nad tím přemýšlet hodiny. Třeba letos na Paříž–Roubaix jsem píchnul a věděl jsem, že závod skončil. Ale místo vzteku jsem už během závodu přemýšlel nad tím, co zlepšit – trénink, regeneraci, stravu nebo přípravu. Dřív jsem chtěl dělat radost hlavně taťkovi, protože sportem žila celá rodina. Dnes už to mám hlavně sám v sobě.

Jak by vypadal tvůj ideální den, kdybys nemusel sledovat čas?

Asi bych vůbec nešel na kolo. Tím, že jsme profesionální sportovci, je náplní našeho dne neustálý trénink. Vždycky říkám, že když nemusím, tak na kolo nechci a že cyklistika není úplně všechno. Člověk se od něj musí občas úplně oprostit, protože zabírá prakticky celý rok. I když máme po sezoně čtrnáct dní volna, stejně už přemýšlíme nad soustředěními a další sezonou. Ideální den bych proto strávil hlavně se svým psem a rodinou. Pes vám dává obrovskou radost a člověk si uvědomí, že i jejich čas je omezený. Mně třeba umřel buldoček v jeho čtyřech letech a nesl jsem to hodně těžce. A potom rodina. Za celý rok s nimi člověk moc času nemá. Mamka má narozeniny 14. prosince a já bývám v ten den už asi dvanáct let každý rok na soustředění ve Španělsku. Bráchovy narozeniny zase většinou vycházejí na závody. To jsou chvíle, které si člověk začne postupně mnohem víc uvědomovat.

Existuje nějaký životní princip nebo motto, kterým se řídíš?

Asi to, že člověk může nejvíc věřit sám sobě. Ve sportu nejsou zkratky, je to o poctivosti. Když chce být člověk opravdu nejlepší, musí pro to udělat úplně všechno. Talent pomůže, ale bez práce to nejde. A to platí i mimo sport.

Dokonči větu: „Každá vteřina je…”

„Každá vteřina je hrozně drahá.“ Člověk si to často neuvědomuje, ale každou vteřinou vlastně ztrácíme kus života. Strašně rychle to utíká, a právě proto bychom si toho času měli vážit. Nebo i když si člověk vzpomene na cenovky švýcarských hodinek.