Filip Salač: Na cestě do MotoGP

Kdo je Filip Salač ve chvíli, kdy odloží helmu?

Popsal bych se jako obyčejný kluk, který miluje adrenalin, tzn. i mimo závody vyhledávám pořád nějaké „nebezpečí” nebo něco, co mi zvedne tep. Zároveň ale rád trávím čas s kamarády a s rodinou a také si musím občas odpočinout, protože na té závodní motorce se pořád jenom honím za nejrychlejším časem.

Pamatuješ si svoje první opravdové hodinky? Co pro tebe tehdy znamenaly?

Moje úplně první hodinky byly malé červené Casio, které jsem dostal, když mi bylo asi osm let. Myslím, že byly možná na suchý zip. Byly maličké, červené a já z nich měl obrovskou radost. Byly digitální a nosil jsem je do školy ještě někdy na prvním stupni. Pamatuju si, že se mi fakt strašně líbily a měl jsem z nich radost, protože to byly moje úplně první hodinky. A myslím, že už tehdy se tam trochu projevila moje záliba v hodinkách.

V motorsportu rozhodují tisíciny sekundy. Jak dnes vnímáš čas mimo závodní trať?

Jak jsem říkal, pořád se honím za nejrychlejším časem. Potřebuju adrenalin a myslím, že se to promítá i do běžného života mimo závodní trať. Třeba když si plánuju den, rád pracuju pod tlakem. Potřebuju mít harmonogram úplně natěsno – schůzky, povinnosti, všechno přesně naplánované, abych se pořád snažil všechno stihnout co nejrychleji. Nemám rád prostoje, když musím dlouho na někoho čekat. Přijde mi to jako ztráta času, kterého mám kvůli závodění a častému cestování po světě poměrně málo. Je to časově hodně náročné, takže se snažím využít každou vteřinu na maximum. 

Na závodním motocyklu musí všechno fungovat s absolutní přesností. Fascinuje tě stejná preciznost i u mechanických hodinek?

Určitě ano. Myslím si, že u těch hodinek je to ještě jemnější práce. U motorek je to samozřejmě také technická věc, musí tam všechno fungovat stoprocentně, ale pořád tam jsou nějaké větší odchylky než u hodinek. Jak hodinky, tak motorky se prostě musí vyrábět a servisovat fakt propracovaně a všechno musí fungovat přesně tak, jak má. U hodinek na tom tedy záleží možná ještě víc. Fascinuje mě právě to, že mechanické hodinky dokážou být tak přesné, i když jsou složené z desítek miniaturních součástek. 

Máš hodinky, které jsou pro tebe symbolem nějakého důležitého milníku? A existuje model, který si chceš jednou splnit?

Když vyhrajeme kvalifikaci mistrovství světa, tak dostáváme za první místo hodinky od pořadatele. Právě takové jsou pro mě asi nejdůležitější, o to více, že jsem je daroval svému tátovi. Jedny jsem vyhrál v Moto3 a druhé v Moto2. Byly to sportovní Tissoty a ani se mi extrémně nelíbí. Jenže jsou vydřené, takže díky tomu příběhu si k nim člověk vytvoří pouto. Druhé nejdůležitější jsou pro mě ty, které mám právě na ruce. Jedná se o Rolex Cosmograph Daytona s bílým číselníkem a nosím je skoro pořád. Jsou to moje vysněné hodinky a pro mě ty nejkrásnější na světě, a navíc se příjemně nosí. Vždy jsem měl slabost pro chronografy, možná právě proto, že v našem sportu se všechno měří na setiny a tisíciny sekundy. Daytona pro mě dokonale spojuje motorsport, techniku i design. Ve své sbírce mám od letoška ještě model Rolex GMT-Master s Jubilee tahem a jsem zapsaný na Datejust 36 se zeleným ombré číselníkem. 

Jak moc se při výběru hodinek rozhoduješ podle emocí a jak moc podle techniky? Jaký aspekt je pro tebe nejdůležitější?

Mám rád minimalistické sportovní hodinky, které se dají pohodlně nosit každý den. Nejvíc mi sedí ocel a titan, protože tyto materiály jsou odolné a decentní. Pro mě je nejdůležitější hlavně to, aby se mi hodinky líbily, což obzvlášť platí u dražších hodinek. Zkrátka aby se brzo neomrzely. Člověk si je dopřeje za odměnu a musí k nim mít příběh. Nejsem ten typ, který by si šel koupit hodinky jen tak spontánně, protože se mi líbí. Musí být zasloužené, takže kdybych vyhrával každý závod, tak možná si je ospravedlním a mám ve sbírce hodinek více. Ale takto je to hezké v tom, že si dávám vysokou laťku, kterou musím překonat, abych si potom při pohledu na hodinky vzpomněl na ten příběh.

Byl někdy okamžik, kdy jedna jediná vteřina změnila průběh tvé kariéry? 

Určitě ano. Já bych řekl, že spíš tisíciny než vteřiny. Protože závodím v kubatuře mistrovství světa, což je vlastně poslední kategorie před MotoGP. Jsme tam ti nejtalentovanější a nejmladší jezdci z celého světa a bojujeme o to, abychom se dostali do MotoGP. To znamená, že konkurence je obrovská, a kolikrát jsem přišel o vítězství v závodě o pár setin nebo tisícin. U nás je to opravdu hra na každou tisícinu vteřiny. Stejně tak jsem nejenom přišel o vítězství o pár vteřin nebo desetin, ale v těchto malých rozdílech jsem měl i pády, kde jsem třeba mohl přijít o život. Takže u nás je to o opravdu hodně malých časových rozmezích. 

Když se teď vrátíš k Silverstonu, kde jsi získal své první vítězství v Moto2, co se ti vybaví jako úplně první?

Ta euforie, když jsem to vyhrál… Já jsem odjel na první pozici celé poslední kolo, což bylo hrozně stresové a náročné, protože za mnou byl jezdec, o kterém jsem věděl, že má pneumatiky minimálně stejně v dobrém stavu jako já. Takže už to na mě zkoušel v posledním sektoru, byl přede mnou, ale já jsem to naštěstí ještě zvrátil. V momentě, kdy jsem projel poslední kolo a ty nejnáročnější zatáčky, už jsem věděl, že ten závod vyhraju, že už o něj nemůžu přijít. Takže to byly asi nejtěžší dvě zatáčky mého života. A potom ta euforie po projetí cílem byla neskutečná. Každému bych přál tenhle pocit. Je to totiž ta největší odměna. Najednou ze mě spadla hrozná váha, protože po té dřině jsem dokázal splnit jeden ze svých největších snů. Došlo mi to okamžitě, v podstatě po projetí té rovinky. Nebo vlastně… dochází mi to pořád. Ale taková ta největší euforie, kdy člověk vidí před sebou cíl a ví, že tam na něj čeká celý tým a potom i rodina, byla fakt překrásná a dojemná.

Jaké byly nejtěžší chvíle tvé kariéry a co ses z nich naučil?

V poslední době jsem měl poměrně hodně pádů. Jeden, na který vzpomínám a který mě vyřadil na nejdelší dobu, se stal v roce 2017, když jsem si zlomil stehenní kost a byl jsem na tři měsíce mimo hru. Za poslední dva roky se mi stal pád, kdy už jsem byl v apexu zatáčky a skoro jsem přidával. Jezdec za mnou zabrzdil o dost později, než měl. Byla to zatáčka s více jak 90 stupni a trefil mě ve vysoké rychlosti. Naštěstí na zadní kolo a ne do nohy. Kdyby mě ta motorka vážící přes 150 kilogramů trefila přímo do nohy, myslím si, že bych tady teď seděl bez nohy. Anebo bych tady vůbec neseděl. Takže to jsou hnusné momenty, na které člověk nerad vzpomíná. Potom má nějaký blok v hlavě, protože přece jenom jsme lidi a ne roboti. Pokud se stane nějaká taková událost, člověk má poté nějaký pud sebezáchovy a rozum, takže přemýšlí nad tím, jaké z toho můžou být následky. A chvíli trvá než se z toho člověk úplně oklepe. Občas využívám pro pomoc psychology, ale letos jsem ho navštívil pouze jednou, což je určitě dobré znamení. Považuji se za typ člověka, který si tím těžším obdobím musí projít spíše sám. Říkám, že nejlepší psycholog je dobrý výsledek a k němu se člověk dostane i skrze špatné momenty. 

Co podle tebe rozhoduje o tom, kdo se do MotoGP skutečně dostane?

Tak v první řadě to jsou výsledky, o tom žádná. Ale potom hraje velkou roli i politika. Víme, že je tam spousta Španělů, a to díky tomu, že Španělsko je motocyklová velmoc. Já jsem byl vlastně jediná jiná národnost z prvních sedmi jezdců, kteří dojeli, než Španělé. Takže protlačit se mezi nimi je určitě složité a politicky náročné. Česká republika není úplně velká země, ale tím, že se vloni vrátila Grand Prix zpět, tak mi to trošičku hraje do karet. Teď majitelé seriálu tlačí na to, aby tam bylo více mezinárodních jezdců, nejenom Španělé a Italové. Takže to mi trošičku hraje do karet. Kdybych byl Japonec, tak si myslím, že v tom MotoGP už bych mohl být, protože odtamtud pochází motocykly značek jako Yamaha nebo Honda, které tam mají mnohem silnější pozici a politickou sílu. Takže je to velmi složité. Člověk musí mít nějaké jméno, musí být něčím specifickým zajímavý, mít charakter a osobnost. Takže je to spousta aspektů. Momentálně se v našem týmu cítím velmi dobře, protože za mnou stojí i v těžších chvílích a jsme nastaveni na stejnou vlnu. 

Proč právě motorky? Co tě k nim přivedlo a co tě u nich udrželo?

Motorky právě proto, že můj taťka na nich závodil, pak závodil i můj starší brácha. Můj taťka neměl lepší nápad než mi, když mi byly dva roky, koupit malého minibika a posadit mě na něj. Takže já jsem uměl na motorce dřív než na kole, což bylo docela vtipné. Pak jsme nějak pokračovali i na závody, protože ve mně viděl potenciál. V šesti letech jsem byl vůbec nejmladší český registrovaný jezdec, když jsem dostal výjimku a profesionální licenci, abych mohl jet české mistrovství republiky s jezdci, kterým už tehdy bylo třeba devět nebo deset let. To pro mě byla určitě velká výhoda, protože jsem byl trošičku napřed. Pak jsme museli jít směrem Itálie a Španělsko, protože úroveň tady v Čechách nebyla nejvyšší. Můj táta měl od začátku jasný cíl – dostat mě na mistrovství světa, to znamená závodit s těmi nejlepšími. Když se teď podívám zpět na jména, se kterými jsem závodil jako malý, tak jsou to stále ta stejná jména, se kterými teď jedu v kategorii Moto2.

Co tě mimo závodění nejvíc dobíjí energií?

Asi adrenalin, který mi dodává nejvíc dopaminu. Mám rád rychlá auta, rád trávím čas s rodinou, ale vždy extrémně záleží na mojí náladě. Třeba teď, když se mi daří a mám velkou euforii ze závodů, vyhledávám trošku méně adrenalinu, snažím se být v klidu a zase trošičku pluju tím životem a užívám si ho. Když se mi naopak nedaří, tak potřebuju více adrenalinu, abych ten dopamin doplňoval. Samozřejmě dobré jídlo, cestování… Tam je to zase jiné, když letím na závod, na okruh, anebo když jedu někam odpočívat. 

Když stojíš na startovním roštu, co se ti honí hlavou poslední vteřiny před začátkem závodu? Máš nějaký rituál?

Nemám vyloženě propracované rituály. Samozřejmě takové ty běžné ano. Třeba když se oblékám, dávám si pravou botu nebo rukavici jako první, ale to dělá většina závodníků. Co se týče pocitu před závodem, je to hrozně stresující okamžik, do té doby, než zhasnou světla a odstartuje závod. Ty chvilky předtím člověk slyší jen zvuk motorů a jak mu tepe srdce. Je to adrenalin a zároveň důvod, proč to dělám. Umím pracovat ve stresu a když se nakonec dostaví kvalitní výsledek, nebo vím, že jsem do toho dal maximum, tak ten pocit úlevy a spokojenosti je nenahraditelný. 

Co pro tebe znamená úspěch? Je to výsledek, nebo spíš cesta?

Hodně nad tím poslední dobou přemýšlím a je to vlastně relativní. Člověk vždycky, když má od něčeho vysoké očekávání, tak pak výsledek není takový, jaký si představoval. Stejně tak jsem si myslel, že když vyhraju první závod, všechno se změní. Ale jsem pořád stejný a vlastně se u mě nic markantního nezměnilo. To nejhezčí je na tom právě ta cesta. Když se člověk ohlédne, co tomu musel obětovat a jakými překážkami musel projít, tak nejhezčí je to, že to zvládl a nevzdal se. A taky to, že rozveselí celý tým nebo svoje rodiče hned po závodě. Když volám s tátou, který brečí štěstím do telefonu, tak to je pro mě nejvíc. Když vidím kolem sebe lidi šťastné a vím, že jsem k tomu nějakým způsobem přispěl, to je pro mě úspěch. A když se řekne mistrovství, vnímám to jednoduše. Mistr je ten, kdo je v daný moment nejlepší a nejúspěšnější. 

Existuje nějaký životní princip nebo motto, kterým se řídíš?

Mám svůj citát: „Nikdy to nevzdávej.” U mě to hodně rezonuje s minulými roky, kdy jsem měl těžké pády a několikrát jsem nevěděl, jestli budu vůbec ještě závodit. A nejdůležitější je dělat ostatní šťastnými. Přišel jsem ale na to, že nejprve musí být člověk šťastný a spokojený sám se sebou, aby ho mohl předávat svému okolí. Takže to je jeden z principů, kterými se řídím poslední tak dva roky. Může to znít trošku sobecky, ale mám to odzkoušené. 

Kdybys mohl strávit den s jakoukoliv osobností motorsportu – kdo by to byl a proč?

Stoprocentně Valentino Rossi. Já jsem se s ním několikrát viděl a mám s ním pár fotek. Asi nejhezčí událost se mi stala letos v Brně, kde jsem dojel třetí. On byl taky ubytovaný ve stejném hotelu a dělali jsme nastejno checkout. Prohodil jsem s ním pár vět a když mi Valentino Rossi, největší legenda našeho sportu pogratuluje a řekne, že mám super výsledky z posledních závodů, tak je to něco, na co člověk nikdy nezapomene. Takže určitě bych s ním chtěl prožít cokoliv. Třeba se s ním svézt na motorce nebo si s ním zazávodit, ale klidně bych s ním strávil i den někde na dovolené, třeba na lodi, a jen si povídal o normálních věcech. Chtěl bych poznat, jaký je i mimo závodění.

Dokonči větu „Každá vteřina je…”

Asi důležitá. A v Moto 2 každá setina i tisícina.