Zrození chronografu: Když čas začal měřit čas

První nápady 

Myšlenka hodinek schopných měřit krátké časové úseky se poprvé objevila na přelomu 18. a 19. století. Za předchůdce moderního chronografu je považován přístroj francouzského hodináře Louise Moineta z roku 1816. Navrhl jej pro měření astronomických jevů a dosáhl přesnosti až na 1/60 sekundy, což byl výkon, který byl ve své době zcela bezkonkurenční. 

První komerčně využívaný chronograf vytvořil v roce 1821 dvorní hodinář Ludvíka XVIII. a francouzský vynálezce Nicolas Mathieu Rieussec. Jeho konstrukce zahrnovala otáčející se disk s inkoustovým hrotem, který se otáčel při spuštění a zanechával stopu na pevném podkladu, čímž byl ideální pro měření koňských dostihů. Přesnost byla na desetinu sekundy. Právě Rieussec dal svému přístroji jméno chronograf, tedy v doslovném překladu „psač času“. 

Od inkoustu k ručičkám 

Skutečný pokrok přišel v roce 1844, kdy Švýcar Adolphe Nicole udělal další krok ve vývoji chronografu, když jako první přidal funkci resetu, která umožňovala opakovaná po sobě jdoucí měření času. V druhé polovině 19. století se chronografy zmenšily na rozměry kapesních hodinek a objevily se první modely s centrální ručkou a spouštěcím tlačítkem. 

Brzy se staly podstatnou součástí vědeckých expedic, sportovního měření i armády. Schopnosti chronografu využívali vojáci pro časování dělostřeleckých úderů. Popularita prudce rostla a průkopníci chronografů, např. Breitling, už koncem 19. století prodali desítky tisíc kusů.

Z kapsy na ruku 

Zlom ve vývoji chronografu nastal až ve 20. století, a to zejména během první světové války, která urychlila přechod z kapesních na náramkové chronografy. V roce 1913 a 1915 uvedly nejprve Longines a poté Breitling první chronografy na zápěstí. Brzy vznikly modely určené pro armádu a armádní piloty. Chronograf se stal symbolem přesnosti, spolehlivosti, taktického plánování a navigace. 

Ve 30. letech dostaly hodinky s chronografem tachymetrickou stupnici, která sloužila k měření průměrné rychlosti na závodech tehdejší Grand Prix, dnes Formule 1. Průkopnickými značkami byly kromě Breitlingu zejména Longines nebo Heuer. V roce 1934 patentoval Willy Breitling první chronograf se dvěma tlačítky, kdy ono nové druhé sloužilo k vynulování ručičky. Tento princip se používá dodnes.

Automatický chronograf 

K dalšímu zlomovému okamžiku došlo v roce 1969. Značky si uvědomily, že vytvoření prvního automatického chronografu na světě by bylo úspěchem, který by chtěly nazývat svým vlastním. O prvenství v jeho konstrukci soupeřily tři projekty: Zenith s kalibrem El Primero, Japonské Seiko s kalibrem 6139 a partnerství mezi Heuerem, Breitlingem, Hamiltonem a specialistou na strojky Duboisem Déprazem (kalibr 11 „Chronomatic“). 

Prvenství si nakonec může nárokovat každý ze soupeřů. Zenith představil první funkční prototyp automatického chronografu El Primero 10. ledna 1969, ale dodávky zákazníkům začaly až v říjnu téhož roku. Seiko mělo svůj automatický chronograf s ref. 6139 připravený k prodeji v květnu 1969, ale pouze pro domácí japonský trh. Prodej mimo Japonsko začal až v roce 1970. Konsorcium Projektu 99 uvedlo svůj kalibr 11 3. března 1969 na tiskové konferenci v Ženevě. 

Kdo byl tedy první? Prvním oznámeným byl Zenith El Primero. Prvním oficiálně uvedeným na trh v Evropě a v USA byl Chronomatic kalibr 11 a prvním skutečně sériově prodávaným veřejnosti Seiko 6139 v květnu 1969 v Japonsku. El Primero se stal legendou díky vysoké frekvenci 36 000 polokmitů za hodinu a schopnosti měřit čas na desetiny sekundy. Heuerův kalibr 11 proslavil film Le Mans se Stevem McQueenem a Seiko se stalo pionýrem nejen v Japonsku.

Chronograf dnes 

Od roku 1969 se základní princip chronografu příliš nezměnil, ale jeho význam neklesl. Zůstal nejen praktickým nástrojem, ale i designovým prvkem a symbolem hodinářského umění. Ikonické modely s chronografy jako Rolex Daytona, Omega Speedmaster, Heuer Monaco či Zenith El Primero dokazují, že chronograf je komplikací, která nejlépe vystihuje samotného ducha hodinářství: měření času.